Zlatý standard

Definice zlatého standardu

Zlatý standard byl závazek účastnických zemí zafixovat své domácí měny vůči určitému množství zlata. Národní měna a jiné formy peněz (bankovní vklady a bankovky) se za určitou pevnou částku volně směňovaly za zlato.
 
Zlatý standard nebyl vytvořen, ale spíše vznikl z obecného přijetí zlata jako využitelné měny. Fakt, že zlato během času ztratilo nejméně na své hodnotě sehrál významnou roli v přijetí zlatého standardu.

Vznik zlatého standardu

První zlaté mince byly přijaty jako platidlo již v Malé Asii a Číně zhruba 600 př. n. l. Během středověku za trvání Byzantské říše v Evropě kolovaly zlaté mince, tzv. „bezanty“. Jak vliv Byzantské říše upadal, v Evropě spíše převážil stříbrný standard.
 
Koncem 18. století západní Evropa trpěla v důsledku válek a obchodování s Čínou hlubokým nedostatekem stříbra.
 
Cesta k přijetí tzv. klasického zlatého standardu začala v Anglii v roce 1717, kdy se cena zlaté mince „guinea“ stanovila na 21 stříbrných mincí „šilinků“, na základě doporučující zprávy vypracované Isaacem Newtonem. Tento nízký poměr způsobil, že lidé začali hromadně vyměňovat zlato za stříbro. Od tohoto roku v Británii reálně zlatý standard nahradil bimetalismus (či doznívající stříbrný standard).
 
Postupně bylo v Anglii držení stříbra jako zákonného platidla omezeno, až úplně zaniklo. Na konci 18. a počátkem 19. století postupně převzala Bank of England roli vydavatele bankovek. Během krize za Napoleonských válek, ale banka nebyla schopna všechny vydané bankovky krýt zlatem, tak tento standard téměř zanikl. Definitivně byl opět přijat zákonem v roce 1821 tzv. čistý zlatý standard a v roce 1844 bankovky Bank of England jediným zákonným platidlem.
 
V USA byl tento zlatý standard přijat v roce 1834 poměrem 20,67 USD za unci (byl zachován až do roku 1933), ale až do roku 1876 se zde udržel bimetalismus. Oficiálně byl v USA zlatý standard přijat v roce 1900.
 
Při změně na zlatý standard změnilo mnoho evropských zemí název svých měn na „koruny“, což odlišovalo jejich původní navázání na stříbro (Dánsko, Švédsko, Rakousko-Uhersko).
 
V období první světové války vedly válečné výdaje k upuštění od zlata tak, aby válčící mocnosti mohly krýt své rostoucí výdaje zvýšenou emisí bankovek. Po skončení první světové války se většina zemí pokusila na zlatý standard přejít zpět přijetím tzv. standardu zlatého slitku i přes růst ceny zlata a inflaci.
 
Německo, Francie, jakož i Republika Československá a další země přijaly zlatý standard během let 1924 - 1926. Jedinou zemí, která v této době zlatý standard neopustila, byly Spojené státy americké.
 
Následovalo krátké období hospodářského růstu, které na začátku třicátých let vystřídala hospodářská krize. Mnohé země opět od zlata upustily, ať už kvůli hospodářské neudržitelnosti nebo ztížení zahraničního obchodu.
 
Nejhůře zasažená země - USA - opustila zlatý standard v roce 1933 a zároveň devalvovala měnu na 35 USD za trojskou unci (tato cena vydržela až do roku 1971). Zbytek západního světa od standardu upustil v roce 1936.

Bretton-Woodska konference

V roce 1944 se mocnosti světa sešly na Bretton-woodské konferenci, kde byla založena Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) a Mezinárodní měnový fond (IMF). Konference měla za cíl vytvořit stabilní měnový systém, který by využíval benefitů zlatého standardu, ale nenesl jeho rizika. Dalším cílem byla pomoc válkou zasažené Evropě. Výsledkem bylo krytí USD zlatem a navázání ostatních měn na dolar v pevných kurzech. Unce zlata byla fixována na 35 USD.

Zánik zlatého standardu

Vlády Spojených států však postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu, díky zvýšeným výdajům, například během války ve Vietnamu. Ostatní země, zvláště Francie, na to reagovaly požadavky na směnu dolarů za kov, což znamenalo, že USA o své měnové zlato přicházely. Konečně prezident Nixon rozhodl o definitivním opuštění zlaté kotvy v roce 1971. Od toho okamžiku zlato ztratilo téměř veškeré své někdejší použití jako prostředek směny a poslední státy od krytí zlatem upustily v roce 1978.