Repatriace německého zlata z USA se zadrhává. Americký FED možná cizí poklad prodal

23. 3. 2015

Už desítky let má německá centrální banka zhruba polovinu veškerého svého zlata uloženou ve sklepech v New Yorku. Snahy o repatriaci cenného kovu zpět do Německa ale narážejí na komplikace. Objevují se hlasy, že americký FED cizí poklad o váze patnáct set tun prodal „pod rukou“.

Hjalmar Schacht zažil v polovině dvacátých let na cestě po USA zajímavou příhodu. Šéf německé centrální banky, jehož později norimberský soud zprostil obvinění z přípravy druhé světové války, přijel na návštěvu za zakladatelem newyorského FEDu Benjaminem Strongem. Ředitel ústavu jej vzal do sklepa budovy v Liberty Street číslo 33 a ukazoval mu sejfy a bezpečnostní systémy: „A teď, pane Schachte, uvidíte, kde je zlato vaší Říšské banky.“ Oba mocní mužové pak čekali nevysvětlitelně dlouho, než se zaměstnanci banky vrátili z útrob sklepení a oznámili svému šéfovi se zkroušeným výrazem: „Pane Strongu, my to německé zlato nemůžeme najít.“

Schacht se zachoval gentlemansky a zahrál incident do autu. Řekl Strongovi, že mu věří, že tam říšské zlato někde je, a „i kdyby nebylo, vím, že byste je snadno nahradili“, napsal o třicet let později ve své autobiografii. Stále více jeho kritiků však dnes má za to, že onoho gentlemanství bylo z jeho strany tehdy až příliš – a požadují přinejmenším důkazy, že Američané německé zlato nezašantročili.

Poválečné uspořádání

Většina ze zhruba patnácti set tun zlata, jež mají Němci uloženo v USA, se tam dostala v padesátých a šedesátých letech. Bundesbank je tehdy kupovala za dolary, jež získávala od německých firem vyvážejících do USA. Uspořádání dávalo smysl. Zaprvé možnost rychle koupit dolary v případě potřeby byla výhodná, zadruhé sídlo německé centrální banky ve Frankfurtu bylo jen 120 kilometrů od železné opony.

Po pádu SSSR, později po zavedení eura a nakonec po finanční krizi z roku 2008 se však začaly množit hlasy, že by německému zlatu bylo nejlépe doma. Obzvláštní prominenci v tomto smyslu získal jistý Peter Boehringer, muž, jenž nedůvěřuje centrálním bankám a nekrytým penězům, investuje do zlata, předsedá společnosti pro drahé kovy a je mluvčím Asociace evropských daňových poplatníků. V roce 2011 rozjel kampaň za repatriaci německého zlata. Citoval přitom Schachta a argumentoval, že německé zlato v Americe nikdy žádný Němec neviděl. Jak sám později řekl agentuře Bloomberg, ani nepočítal s úspěchem; našel však nečekanou podporu u Spolkového účetního soudu. Ten nařídil centrální bance, aby zkontrolovala stav zlata v New Yorku, Paříži, Londýně a jeho část nechala dovézt zpět do země. To bylo v roce 2012.

Tady se příběh začíná komplikovat. Bundesbank uposlechla, vyslala do New Yorku kontrolní delegaci a vypracovala plán na repatriaci 150 tun zlata z New Yorku, všech 32 tun z Paříže a blíže neurčeného množství zlata z Londýna. Po návratu delegace ujistil její šéf Carl-Ludwig Thiele všechny zúčastněné, že se jí v New Yorku dostalo vřelého přijetí a že „jsme viděli vše, co jsme vidět chtěli“. Americká strana také souhlasila s postupnou dopravou zlata do Německa.

Jenže pak se věci zadrhly. V roce 2013 přišlo z New Yorku namísto plánovaných padesáti tun zlata pouhých pět. Uspokojivé vysvětlení chybělo. Během onoho roku také kdosi spískal únik tajné zprávy Thieleho delegace účetnímu soudu, podle níž viděli její členové jen nepatrný zlomek zlata, když jim byl zpřístupněn pouze jeden z devíti prostorů v Liberty Street 33, kde má německý poklad své přechodné sídlo.

Jednou ano, jednou ne

Bundesbank v reakci na to zvýšila svůj repatriační cíl na 300 tun (stále pod 20 procenty celkového množství) do roku 2020. Hlasů volajících po úplném stažení zlata z Ameriky začalo přibývat. Podle Boehringera byla nejpravděpodobnějším vysvětlením amerického otálení domněnka, že newyorský FED se zlatem „pod rukou“ obchodoval a nemůže je rychle uvolnit, případně je nemá vůbec.

A pak, v létě loňského roku, najednou vláda kancléřky Merkelové (tedy nikoli přímo Bundesbank) zčistajasna oznámila, že si to Němci rozmysleli a vlastně žádné zlato od newyorského FEDu nechtějí. „Máme důvody věřit, že je všechno v pořádku,“ citoval server Mining.com Norberta Barthleho z Křesťanskodemokratické unie kancléřky Merkelové. Co k takovému rozhodnutí vedlo a proč o něm informuje řadový poslanec, dosud není známo.

Tím však překvapení neskončila. Bundesbank nečekaně oznámila, že od Američanů za rok 2014 získala celých 85 tun zlata.

Mělo to jediný háček – zhruba 50 tun bylo přetaveno ze své původní „zastaralé“ podoby do cihliček podle standardu London Good Delivery. Boehringera to nijak neuklidnilo. „Jsou tak smazány všechny stopy,“ citoval jej znovu Bloomberg. K další argumentaci ještě bude mít bohatou příležitost. V New Yorku by stále mělo na cestu domů čekat 1 447 tun německého zlata.

Německé zlato v číslech

• 271 265 zlatých cihel má celkem ve vlastnictví Bundesbank
• 1 536 tun (45 procent německého zlata, 122 596 cihel) má být na Manhattanu (New York - FED), zbytek je v Londýně a v Paříži (dříve i v Kanadě)
• 150 tun zlata se Bundesbank nejprve v roce 2012 rozhodla během tří let převézt z New Yorku do Frankfurtu
• 300 tun je celkové množství zlata, jež chce Bundesbank přivézt do Frankfurtu z New Yorku do roku 2020
• 2013 – Bundesbank přivezla 32 tun zlata z Francie a pět tun z USA
• 2014 – 85 tun zlata bylo přivezeno do Německa z New Yorku

Zdroj: e15.cz