Svatováclavský dukát je zlatá pamětní mince, která byla ražena od roku 1923 u příležitosti 5. výročí vzniku Československa. Svou ikonografií navazovala na středověké dukáty. Svatováclavský dukát byl ražen v nominálech jeden, dva, pět a deset. V první emisi bylo prvních tisíc kusů číslováno jako jubilejních. Dukát s číslem 1 obdržel prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk, který jej později věnoval Národnímu muzeu.

Československé dukáty, tzv. svatováclavské, byly raženy ve čtyřech provedeních z dukátového zlata (0,986). Razily se v Československu v letech: 1923 až 1939 a 1951.

Zákonem z roku 1923 byla striktně stanovena ražba prvních zlatých mincí Československé republiky. Bylo přesně ustanoveno, že československý dukát bude obchodní mincí raženou v historických parametrech hmotnosti a ryzosti. To znamenalo, že zákon tehdy přesně stanovil technické vlastnosti dukátu i dvoudukátu včetně motivu sv. Václava.

Historická mincovna v Kremnici začala razit dukáty v roce 1923. Prvních tisíc kusů bylo číslovaných. Další série těchto mincí o průměru kolem dvou centimetrů byly raženy v nákladech několik desítek tisíc ročně, a to až do roku 1936. Jejich sběratelská hodnota je proto podstatně nižší. Dále byly raženy dvoudukáty, pětidukáty a největším nominálem byly desetidukáty. V letech 1937 až 38 bylo vyraženo jenom několik desítek kusů těchto mincí, a proto jsou sběratelsky velice ceněny. Roku 1939 byly vyraženy už pouze jednodukáty.

Všechny svatováclavské dukáty byly oficiální součástí měnového systému, i když se jednalo o takzvané obchodní mince, které sloužily k ukládání úspor obyvatelstva do zlata. Dukáty se užívaly jako dárek nejbližším, často dobře posloužily našim emigrantům překonat počáteční období v cizí zemi. Ve snaze vyrovnat se první republice byla ražba původních svatováclavských dukátů obnovena komunisty v roce 1951. Jen kvůli propagandě však bylo vydáno pouze několik set kusů dukátů. Svatováclavské dukáty se v době první republiky prodávaly za 100 korun.

Svatováclavský dukát měl rovněž symbolický význam – byl připomínkou pevnosti měny mladé Československé republiky. Autory výtvarných návrhů byli profesor Otakar Španiel a Jaroslav Benda. Jeho definitivní podobu schválil na nemocničním lůžku (těsně předtím, než podlehl atentátu) tehdejší ministr financí Alois Rašín.

Panovník svatý Václav byl a je po celou dobu českých dějin hlavním symbolem české státnosti. Zvláště to platilo za vlády císaře Karla IV. – ten sám považoval knížete Václava za garanta českého státu (svatováclavská koruna, země koruny svatováclavské). Byl též autorem legend o něm. Úcta ke knížeti Václavovi trvala nepřetržitě až do protireformace. Také husité si neobyčejně vážili Václavovy osobnosti; podobně jako oni i sv. Václav přijímal podobojí a byl příkladem křesťanského vládce a bojovníka. V době vlády Václava III. byly bohoslužby slouženy ve slovanském jazyce. S největší pravděpodobností v Praze obleželé křižáky vznikla pátá sloka Svatováclavského chorálu, kdy je kníže vyzýváno, aby nedalo zahynouti nám, ni budoucím. Svatováclavská, husitská a obrozenecká tradice se stávají základem, na němž stavěly emancipační snahy českého národa v 19. století i v době zápasu o samostatný stát. Svatováclavská spolu s cyrilometodějskou tradicí měly velký význam v českém (a později československém) zahraničním vojsku za prvé světové války, zejména na Rusi.

V roce 1929 u příležitosti 1000. výročí úmrtí vévody Václava bylo rozhodnuto zákonem o další ražbě pěti a desetidukátů. V ražbě dukátů se pokračovalo až do roku 1938 v mincovně v Kremnici. Se vznikem Slovenského státu byla ražba přerušena. Ražba svatováclavských dukátů byla nově obnovena až v roce 1951. Bylo vyraženo ale jen omezené množství mincí, především pro účely zahraničního obchodu. Když byl stávající zákon o ražbě československých dukátů zrušen, záhy byl vydán nový.

Svatý Václav

(asi 907 - 28. září 935) český kníže a světec, který je považován za hlavního patrona české země. Ve starší literatuře se často udává jako rok jeho smrti 929, většina soudobých vědců se ale již kloní k roku 935.

V dětství byl Václav, syn Drahomíry, vychováván na Tetíně svou babičkou Ludmilou, která ho nechala vyučovat slovanským knězem Pavlem. Poté, co se jeho otec Vratislav stal pražským knížetem, byl Václav poslán do Budče, kde se učil latině. V době studií, asi roku 915, uspořádal kníže svému synovi postřižiny. Po Vratislavově smrti v únoru 921 začala krátká poručenská vláda Ludmily. Ta však byla již v září toho roku zavražděna a poručnictví za nezletilého Václava převzala Drahomíra.

Václav se ujal vlády patrně roku 922. Zapudil svou matku, po čase ji však přijal zpět. V roce 924 nechal převézt Ludmiliny ostatky z Tetína na Pražský hrad, kde je slavnostně pohřbil. Václavova vláda byla od počátku charakteristická podporou křesťanské církve. V roce 929 byl Václav nucen poddat se římskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi, který s vojskem přitáhl až k Praze. S tím byl spojen i poplatek, který měl český kníže odvádět římskému králi.

Nedlouho poté založil Václav na Pražském hradě kostel sv. Víta, část ostatků světce získal od Jindřicha. Tento směr politiky knížete Václava se nelíbil straně, která nechtěla přijmout uvedené nábožensko-politické vazby. Jejím reprezentantem byl mladší Václavův bratr Boleslav I. Ukrutný, který sídlil ve svém údělném knížectví v (Staré) Boleslavi, kde si Boleslav postavil hrad. Boleslavova opozice vycházela patrně z podobných kořenů jako poručenská vláda Drahomířina.

Všechny pozdější literární prameny líčí Václavův a Boleslavův konflikt jako velmi osobní. Vyvrcholil pozváním Václava na svěcení kostela do Boleslavi, kde byl kníže ráno dne 28.9.935 (ve starší literatuře bývá uváděno datum 929, které nalezneme i u Kristiána) zavražděn. Boleslav se svou družinou obsadil Pražský hrad a stal se knížetem. Záhy dal převézt Václavovo tělo do nového chrámu sv. Víta na Pražském hradě, kde jsou jeho ostatky uloženy ve Svatovítské kapli dodnes.

Rašínův dukát

Náš jsi, zcela náš. –
Záříš v dusném šeru
jako Messiáš!
Svatý Václav tebe chrání,
tři sta let mu výhost dán,
znaky naše kéž ochrání,
kým on by byl překonán?
Ve Blaníku čeká pouze,
až zas přijde jeho čas,
ve smutku a v hrozné touze,
kdy z Čech zazní zbraní hlas.
V starodávné těžké zbroji,
s mečem pádným, v přílbici,
ve dne v noci schystán k boji,
třímá prapor s orlicí.
Tlak na rubu zlaté mince
bojovník ho vtepat dal,
toužně hleděl v jeho líce,
když ho zločin vlasti bral.
Jemu těchou v mukách býval,
nadějí též v dobách zlých,
pro svůj národ on ho vzýval.
Kéž ochrání zbloudilých!
Základ státu pracně stavěl,
pevnou měnu zbudoval,
o sebe ne, o stát se chvěl.
Kéž jej národ zachoval!
Nedej zahynouti
nám i budoucím! -
První dukát republiky
opis taky v rubu má!
Za něj reku naše díky.
Varovně k nám promlouvá:
Jak vztyčený lev na líci
i vy buďte v pozoru!
Kol nepřítel stále bdící,
svírá z jihu, severu.
Na sebe jen spoléhejte,
každý druhu bratrem buď!
Vlast svou trhat nenechejte,
zrádce, Čechu, přísně suď.
Z vašich srdcí spása vzejde,
Sílu duším znova dá;
Čech v porobu víc nevejde,
po staru zas ohněm plá.
Rek pak náš, jenž v Blaník vešel,
Radostí si zavýská,
ne nadarmo smrtí sešel,
cizák národ nezíská!

báseň z knihy České mince nejvzácnější
Ve verších opěvá
Luděk Zadražil
1937

Vykupujeme produkty, jejichž prodej zprostředkujeme. V případě mincí po individuální dohodě zajišťujeme jejich zpětný prodej.