Prvoražba dle původního autorského modelu z roku 1923 zapůjčeného z muzea Vysočina Pelhřimov.

Josef Šejnost byl český sochař a medailér. V roce 1922 si u něj ministr financí Alois Rašín objednal návrh na svatováclavský dukát. Postřelení a následná smrt Aloise Rašína 18. února 1923 však realizaci projektu znemožnila. Josef Šejnost požádal mincovnu v Kremnici o ražbu vlastního návrhu na svoje náklady.

Po odmítnutí se rozhodl vydat dukáty v omezením počtu v zahraničí. V letech 1923 a 1924 bylo realizováno 20 bronzových a 3 zlaté odražky.

V roce 1971 věnoval původní model autorův syn akad. soch. Zdeněk Šejnost pelhřimovskému muzeu. Vydání svatováclavského dukátu z originálního autorského modelu se uskutečnilo díky Muzeu Vysočiny Pelhřimov, p.o. , které model zapůjčilo k realizace této prvoražby. Pro Josefa Šejnosta je částečným zadostiučiněním skutečnost, že se po 92 letech realizuje ražba svatováclavských dukátů v místě, kde původně chtěl - tedy v Mincovně Kremnica.

Níže doslovný přepis poznámek Josefa Šejnosty:

Jak jsem modeloval Dra Rašína a svatováclavský dukát.

Ministra Rašína modeloval jsem v jeho bytě. 17. února 1922. Zasmály se na mě jeho dobrácké oči a ústy zahrál šelmovský úsměv: „ Tak co se mnou hodláte dělat?“ „Nic zlého, pane doktore, jen si vás tuhle posadím do klubovky a budu se na vás dívat.“ Přiznám se, že tato bodrost při našem začátku mě poněkud zmátla. Představoval jsem si, že se setkám se státníkem tvrdých rysů – vždyť se před ním chvělo tisíce keťasů při jeho finanční reformě – a zatím do klubovky s hořícím doutníkem sedal si „Věko“ pí. Rašínové, pravý slovanský holoubek.  Paní Rašínová asistovala skoro při všech sezeních a pletla obyčejně při tom jakýsi velmi důkladný svetr asi pro některého ze svých hochů. Někdy zjevila se v pokoji i sl. Liduška a dr. Rašín nikdy neopomenul ji k sobě zavolat, „pojď sem, maličká“, a něžně ji při tom hladíval a vyzvídal, kde byla na hodině a jakou novou hudební produkci mu chystá. I o svých synech Rašín často se zmiňoval a že je vede k tomu, aby každou svou činnost hleděli provést dokonale. Tak např. při učení řečem jim radil, aby knihy, jež překládají, přeložili tak, aby se daly vydat.

O politice jsme nehovořívali, ale za to oživl a zvroucněl při rozhovorech, dotýkajících se české historie. O pražském hradu a sv. Vítu hovoříval téměř s posvátnou úctou a říkal, ž prostředky k jeho obnovení je nutno poskytnout v míře neomezené. Stejně vroucí byl i jeho poměr k 1000leté historii pražské mincovny, o níž často jsme hovořívali; pražskou mincovnu chtěl znovuzřídit.  Sám praktikoval jako mladý doktor v její staré budově u soudu na Ovocném trhu a vypravoval mi, že je tam ještě zachována tavírna, kterou prý mi sluha ukáže. Při tom vypravoval, jak tam dělal ještě s jedním mladým doktorem vyšetřujícího soudce u přestupkového soudu. Tehdy prý jim posílali mnoho krádeží peněženek, Obyčejně prý přišla nějaká kuchařka nebo paní, které na trhu vzali z kabelky peněženku. Tu prý se jí vždycky napřed ptali, měla-li kabelku zavřenou, a řekla-li, že neví, pomáhali jí, že přece nechodí s otevřenou kabelkou po Praze, a řekla-li pak, že měla zavřenou, poslali celý případ k trestnímu soudu.

Mincovnu pražskou hodlal znovuzřídit na základě prvního zákona, jak on říkal „Lex Rašín“. Právně prý jako regál českého státu nepřestala existovat, pouze její činnosti byla dočasně přenesena do Vídně. Pražskou mincovnu zamýšlel původně umístit v její staré budově, prý by se přesklil jeden dvůr a že by tím vznikl velký sál k umístění strojů.  Ptal se mne, nepůsobí-li stroje razicí velký hluk. Odvětil jsem, že hluk těchto strojů není tak velký, ale moderní válcovna že otřásá základy budov. Později rozhodl se zříditi budovu novou, moderní. A sice tak, že by to v podstatě bylo vysokou pevnou zdí ohrazené místo s jediným vchodem. Na venek k této zdi byly b přistavěny kanceláře, místnosti archivu a musea s monumentálně řešenou kamennou fasádou, neměnitelnou. A vnitřek za touto zdí by ponechal inženýrům, aby ze železných konstrukcí a skla zařídili si to po svém, protože technika mincovní se časem mění a není-li na to pamatováno, je nutno po čase celou budovu rozvrtat. A mincovny (byla zrušena za Fr. Josefa r. 1857), že by je žádali zpět aspoň pro museum. Na jeho přání zeptal jsem se na to dra Fialy, který sdělil, že poslední stroj z pražské mincovny byl rozbit a do starého železa prodán v devadesátých letech. O válce a našem 28. Říjnu často jsme hovořili. Vypravoval, že prodloužení války zavinil vlastně Čech ministr Trnka. Když rakouského vojsko po své porážce v r. 1914 ustoupilo ke Krakovu, bylo v plánu generálního štábu ustoupit až na            Českomoravskou vysočinu a zatopit ostravské doly. Trnka prý došel k císaři a tento záměr zmařil. Kdyby to byli udělali, jistě prý by nemohli pak použít tohoto uhlí pro železárny a tím válku prodloužit. Co o 28. říjnu jsme hovořili, je celkem již známo. Ukazoval mi první listinu republiky, svůj rukopis prvního zákona, „lex Rašín“, jak žertem říkával. O 28. Říjnu prý se nejvíce báli dragounům v Brandýse a maďarského pluku na Hradčanech. Těm prý však dr. Scheiner namluvil, že je v Uhrách také revoluce, aby jeli domů. Prý pojedou, ale se zbraněmi. Svoleno, ale v Břeclavě přece je odzbrojili.

Tak hovořívali jsme ještě o všelijakých věcech, o houbách, o lyžaření, o umění, při čemž nepokrytě projevoval, že není ctitelem moderních směrů. Např. jsem měl hojně možnosti studovat změny v tváři Rašínově, která při povrchním pozorování se zdála tak klidná. A zatím to v ní jen hrálo, jako je to u sangviniků a choleriků. Někdy měl jsem i příležitost vidět dra Rašína ve svém živlu, když přišel p. dr. Žáček na poradu s nějakým sporem, třebas, že jakýsi Maďar žádal zastoupení v procesu pro nekolkování, nevím už jestli peněz nebo cenných papírů. Jak dopadl, laskavý čtenář si domyslí.

13. dubna 1922 mi seděl dr. Rašín naposledy (po 23.) a modelování jsem ukončil po komisi všech členů rodiny. „Ať ten můj medalion neprodáváte nikomu lacino“ Rašín je vzácná osoba,“ řekl mi, když jsem svou práci ukládal.

Druhý den odpoledne na Velký pátek odléval jsem v kuchyni u Rašínů na dokončený medalion sádrovou formu. K této nezvyklé podívané seběhla se celá domácnosti, přišel i dr. Rašín sám s inž. Novákem, s nímž pře tím v salonku konferoval. Když jsem nalil sádru a čekal, až zatvrdne, řekl mi dr. Řašín:  „Poslyšte, na podzim se bude razit dukát, budete na něj dělat model; přemýšlejte co na něj dát!“ Řekl jsem mu na to: „Pane ministře, s dukátem je to vlastně jednoduchá věc. Je to mince, která již mnoho staletí se u nás razila a býval na něm obyčejně sv. Václav. Musí na ni přijít opět nějaký dux (od toho má své jméno buď skutečný, v našem případě p. president, anebo vůdce ideální, vůdce blanických rytířů sv. Václav, který tam býval. A na rub státní znak.“ Pan ing. Novák na to prohodil k dru Rašínovi: „Tak vidíte, máte po starosti.“ Dr. Rašín dodal „Přemýšlejte ještě o tom, a až budete něco mít, přijďte.“ Tehdy vlastně bylo v mysli dra Rašína pevně rozhodnuto o vzhledu dukátu. Byv takto vyzván, pustil jsem se do svěřeného úkolu, jenž mi nebyl novým. Mělť jsem sv. Václava i na první soutěži na mince a na medaili karlínské. Dne 17. Května sešel jsem se náhodou s drem Rašínem u min. předsedy Švehly, jehož jsem tehdy modeloval. Ptal se mne: „Co dělá dukát? Přemýšlíte o něm?“ Řekl jsem: „Ano, právě se k vám chystám.“ Smluvili jsme schůzku a 24. Května jsem ho navštívil. Myšlenka, udělat dukát se sv. Václavem, se mu líbila, předložil jsem mu některé české denáry i jejich vyobrazení, na nichž bylo na první pohled zřejmo, že svatováclavská tradice na mincích jest bezmála tisíciletá. Rozhodl se definitivně pro sv. Václava.  Byla nyní otázka, jak ho pojmout, zda ve funkci politické jako knížete v majestátu s čapkou knížecí a bohatým pláštěm, anebo jako vojevůdce bojovníka, jak býval zobrazován skoro vždy na denárech českých. Rozhodl se pro vojevůdce. Je prý dnes všeobecně ctěn jako národní hrdina, vůdce blanických rytířů, a tím prý i odpadnou všechny námitky proti němu. Tím byla dána jasná direktiva dalšímu mému studiu.

Dne 27. Června byl jsem u dra Rašína opět. Tentokráte s problémem lva. Přinesl jsem mu na ukázku celou řadu starých českých mincí, na nichž bylo vidět vývoj a zároveň úpadek českého lva, jenž jako by byl zrcadlem toho, jak se politicky našemu státu vedlo. Dr. Rašín zevrubně to prohlížel a rozhodl se pro živost a skok lva podle nejdávnější tradice, které jsem se měl nadále držet. O straně se sv. Václavem ptal se, jaký dát nápis. Shodli jsme se na tom, že nejlepší budou poslední slova svatováclavského chorálu „Nedej zahynouti nám i budoucím!“, který býval statní hymnou. Sv. Václav nejlepší že bude v celé postavě, protože tak vždycky na českých dukátech býval. Pak nastalo léto – prázdniny, a k dru Rašínovi jsem se dostal až 27. září. Přinesl jsem mu dvě kresby lva ve skoku. Je to v podstatě již ten, který je na definitivním modelu mého návrhu.

Byl s ním spokojen a řekl: tak lva bychom už měli, a což sv. Václav?“ Měl jsem s sebou denár knížete Václava II. (Fiala tab. XIX č. 2), na němž jest sv. Václav zobrazen v kroužkové košili s nákrčníkem vpředu otevřeným, s přilbou nánosníkovou a s velkým štítem na řemeni přes prsa zavěšeným. Dr. Rašín rozhodl, že při tomto odění zůstaneme, protože jest na něm zobrazena drátěná košile, nákrčník i přílba, které dodnes chovají ve svatovítském pokladě.

Dne 29. Října pozval mě min. dr. Rašín po svém mladším synu, abych ho po obědě navštívil. – Hovořili jsme o mé nové pamětní desce v Obecním domě v místnosti, kde vydán byl první zákon, a mimo jiné hlavně o dukátu, jakou posici dát sv. Václavu. Ministr Rašín usoudil, má-li být dukát vydán jako jubilejní k příštímu 28. říjnu, že to musí být vojevůdce útočný, jako duch našich předků, který se v národě probudil a který vedl 28. října starého českého lva do boje za osvobození. A vyzval mě, abych v tomto směru našel vhodnou posici. Hovořili jsme i o typu písma. Dne 26. Listopadu byl jsem pozván k dru Rašínovi opět. Četl mi koncept zákona, má-li se užít slova kníže nebo vévoda a přívlastek svatý a má-li v opisu stát i budoucím či ni budoucím. Ukazoval jsem mu skizzy různých pós sv. Václava, rozhodl se pro postoj sv. Václava, jak se chystá vykročit. Sdělil jsem mu, že požádám biskupa Podlahu, aby mi dovolil podle těch skizz ofotografovat svatováclavské brnění a co vůbec soudí o tom kostymování. Do zbroje že oblečeme vojáka a aspoň se podíváme, jak to vypadá ve skutečnosti. Schvaloval to. Ještě týž den napsal jsem dru Podlahovi. Po jeho souhlasu požádal jsem min. radu Havla v tělovýchovném oddělení min. Národní obrany a on mi doporučil rotmistra Pecháčka, známého sokolského borce. Při oblékání pomáhal i malíř Štapfer, který z Národního divadla přinesl scházející části výzbroje. Mezitím měl dr. Rašín svou známou řeč v Pardubicích. K fotografování vojáka ve svatováclavské zbroji došlo 14. prosince brzo po poledni vzhledem k světu. Byli přítomni pánové z ministerstva financí a přijel i dr. Rašín s drem V. Pospíšilem. V bytě biskupa Podlahy oblékli jsme Pecháčka ve starodávnou zbroj za přítomnosti dra Rašína, který zvláště svatováclavský meč bedlivě prohlížel. Vytáhl jej z pochvy a máchl jím ve vzduchu. K vůli světlu vyšli jsme do kamenické hutě za sv. Vítem, kde jsem Pecháčka stavěl do připravených pós, které jsem dru Rašínovi při poslední návštěvě ukazoval. Fotograf Brunner-Dvořák bral snímky. Asi po třetím snímku přistoupil ke mně min. dr. Rašín zezadu: „Musím do sněmovny, tak jen mi to dobře udělejte.“ A odjel s drem Pospíšilem. Fotografoval jsem ještě 6 snímků a nakonec všichni jsme se fotografovali s modelem. Škoda, že nevzali jsme ten snímek hned s min. Rašínem. Dne 19. prosince navštívil jsem p. min. Rašína v bytě před jeho odjezdem do ministerstva. Mluvil jsem s ním krátce. Ukázal jsem mu hotové kopie, přehlédl je a ukázal prstem na jednu: „Zůstaneme při téhle. Dělejte model.“ To bylo posledně, co jsem ho viděl. Přišly vánoce, o nichž p. min. Rašín odejel do Krkonoš.

Pak přišel pátý leden 1923, který na ráz všechno přerušil a zničil.

Dobová literatura:

…značky jsou určité značky českých mincmistrů a jen tolary, na kterých schází lev pod poprsím krále, byly asi raženy pro Albrechta (1580, 1585, 1587).

Albrecht sám dodával razidla na tolary, která se ryjeckou prací liší zřejmě od ražeb s českým lvem. Nejnápadnější jsou ovšem tolary se značkou psí hlava“ a je tato značka mohla by se Albrechtovi připsati.

Dr. Katz poukazuje ku svým vývodům o mincovně Budějovické (viz Věs mník str. 213) a trvá na svém názoru, že značka „psí hlava“ jest značkou mincovny Budějovické za mincmistra Mattighofera.

Pan stav. Vávra jest toho mínění, že razidla tolarů 1580, 1585 a 1587 zhotovena byla v Prze tímtéž rytcem (Scholzem), který ryl razidla pro malé groše z těchže let, u nichž použito stejných písmen a charakteristického křížku na začátku opisu.

Debatní večer 21. září 1923. Přít. 15 čl. Jednatel sděluje, že se informoval v ministerstvu financí o způsobu, jakým dukáty přidělovány budou, ale bylo mu řečeno, že dosud o tom jednáno nebylo.

Přednáší p. předseda o žetonech Pavla Sixta Trautsona hraběte z Falkenštejna a po vylíčení života tohoto dvořana předkládá vzácné tyto ražby v několika různostech z let 1589, 1591 a 1600.

Rozpředena pak debata o výstavě a p. předseda sděluje, jaké kroky učinil ve prospěch této věci.

Členská schůze 5. října 1923. Přítomno 23 členů. Přednáší p. r. Fiala o Baltazaru Zwirnerovi, mincmistru olomouckém. Dle sebraných dat archivních jest patrno, že Zwirner z počátku osoba vážená, později nekalými praktikami svou reputaci tak si pokazil, že byl soudně stíhán a vězněn a r. 1626 vypovězen. Když se zmocnil Mansfeld města Opavy, zařídil si tam Zwirner mincovnu a padělal mince s rázem císařským a letopočtem 1623. Pak uprchl do Dánska, kde se stal mincmistrem.

Pan Vávra vyslovuje domněnku, že Zwirner razil také v Brně r. 1624, jelikož známy jsou groše nesoucí značku B v líci a BZ na rubu.

Jednatel upozorňuje na rozetku zvláštního tvaru, jakou na ražbách olomouckých vidíme nad hlavou Ferdinanda II. (Čer. a S : 530) a jakou nalézáme i na ražbách beze značky (Čer. a S : 527 a 528), což by přidělení takových ražeb do Olomouce za mincování Zwirnerova potvrzovalo.

Jednatel referuje o exposici kremnické mincovny na pražském veletrhu, kde byly vystaveny nejen medaile dosud ražené, nýbrž vystaven i postup práce při výrobě moderní medaile.

O způsobu, jakým přidělovány budou dukáty dle vyhlášky uveřejněné v denních listech, rozpředena čilá debata a vzato s povděkem na vědomí, že správní výbor dopsal ministerstvu financí, aby při stejné nabídce vat byl zřetel na naše členy a aby do komise pro příděl dukátů pozván byl delegát NSČ (nestalo se tak).

Debatní večer 19. října 1923. Přítomni 32 členové. Předsedá p. r. Fiala.

Přednáší p. uč. Mareš o českých dvacetníkách, které zavedeny byly za Marie Terezie a r. 1754 po prvé v pražské mincovně byly raženy na základě mincovní smlouvy ze dne 21. září 1753 s Bavorskem.

Nový druh penízů po 20 a 10 krejcarech brzy nabyl obliby a ražen byl po celou dobu smlouvy či konvence až od r. 1857, kdy mincovna pražská byla zrušena. Za Marie Terezie raženo též s podobou císaře Františka, po jeho smrti pak dále s letopočtem 1765 ještě po 3 roky, které vyznačeny písmeny A, B, C, umístěnými pod hlavou císaře.

Po prohlídce sbírky těchto ražeb předkládá jednatel řadu dvacetníků a desetníků z mincovny kremnické, kde započato s ražbou těchto konvenčních mincí teprve r. 1755.

Také zde raženo po smrti Františka I. dále až do r. 1780, takže známe řadu písmen od A až do P, které přidávány ku značce mincovny B tedy BA, BB, BC, BD atd. Desetníky známe jen s BA a BB, takže raženy s podobou Františka I jen do r. 1767.

K ražbám Františka Lotrinského budiž připomenuto, že to byly ražby pro císaře římského jak tomu opis na nich svědčí: Franciscus Dei Graciae, Romanorum Imperator Sempar Augustut Germaniae Ierosolymae Rex, Lotharingiae, Barri, Mangus Hetruriae Dux.

Ani titul krále českého ani uherského na nich není, neboť František lotrinský zde ani tam králem nebyl.

Sochař p. Šejnost přejkládá odražky svého návrhu na dukát svatováclavský, jehož redukce provedena byla v pařížské mincovně.

Odražky označeny jsou slovem ESSAI. (zkouška, vzor) a umělec věnoval jeden kus ve prospěch našeho fondu výstavního, začež mu p. předsedou vzdán byl vřelý dík.

Členská schůze 2. listop. 1920. Přítomno 21 členů. Předsedá p. řid. Pilát. Přednáší p. Dr. Katz o krejcarech z českých mincoven (otisknuto ve „Věstníku“).

Pan řid. Pilát předkládá jubilejní dukát č. 700 jemu přidělený a dvoudukát pamětní 1923. V debatě nastalé poukázáno na které vady nové této mince, tak na obvodek kolem znaku a poprsí, který jest vytčen přerušovanými výseky kruhu, které působí neklidně a rušivě na vzhled nové mince.

Jednatel zmiňuje se pak krátce o postupu zákonných a ministerských nařízení, ražby dukátů se týkajících (viz též Věstník str. 222). Velikost dvoudukátů určena nařízením ze dne 18. října 1923. Připomíná, že ministerstvo financí před početím s ražbou dukátů resp. dvoudukátů, považovalo za nutné vyžádati si druhé dobrozdání numismatů a to o některých určitých otázkách i pozvalo k poradě několik numismatů. Předmět porady i její výsledek uveden v protokolu, který zní:

Z á p i s:

o poradě, konané dne 11. Července 1923 v ministerstvu financí za předsednictví pana ministra financí.

Přítomni pánové: K. Chaura, starožitník v Praze, Dr. Katz, poštovní rada v Praze, Dr. Skalský, správce numismatického oddělení Národního Musea v Praze, A. Plundr, kustos musea v Pardubicích.

Níže doslovný přepis poznámek Josefa Šejnosty:

Jak jsem modeloval Dra Rašína a svatováclavský dukát.

Ministra Rašína modeloval jsem v jeho bytě. 17. února 1922. Zasmály se na mě jeho dobrácké oči a ústy zahrál šelmovský úsměv: „ Tak co se mnou hodláte dělat?“ „Nic zlého, pane doktore, jen si vás tuhle posadím do klubovky a budu se na vás dívat.“ Přiznám se, že tato bodrost při našem začátku mě poněkud zmátla. Představoval jsem si, že se setkám se státníkem tvrdých rysů – vždyť se před ním chvělo tisíce keťasů při jeho finanční reformě – a zatím do klubovky s hořícím doutníkem sedal si „Věko“ pí. Rašínové, pravý slovanský holoubek.  Paní Rašínová asistovala skoro při všech sezeních a pletla obyčejně při tom jakýsi velmi důkladný svetr asi pro některého ze svých hochů. Někdy zjevila se v pokoji i sl. Liduška a dr. Rašín nikdy neopomenul ji k sobě zavolat, „pojď sem, maličká“, a něžně ji při tom hladíval a vyzvídal, kde byla na hodině a jakou novou hudební produkci mu chystá. I o svých synech Rašín často se zmiňoval a že je vede k tomu, aby každou svou činnost hleděli provést dokonale. Tak např. při učení řečem jim radil, aby knihy, jež překládají, přeložili tak, aby se daly vydat.

O politice jsme nehovořívali, ale za to oživl a zvroucněl při rozhovorech, dotýkajících se české historie. O pražském hradu a sv. Vítu hovoříval téměř s posvátnou úctou a říkal, ž prostředky k jeho obnovení je nutno poskytnout v míře neomezené. Stejně vroucí byl i jeho poměr k 1000leté historii pražské mincovny, o níž často jsme hovořívali; pražskou mincovnu chtěl znovuzřídit.  Sám praktikoval jako mladý doktor v její staré budově u soudu na Ovocném trhu a vypravoval mi, že je tam ještě zachována tavírna, kterou prý mi sluha ukáže. Při tom vypravoval, jak tam dělal ještě s jedním mladým doktorem vyšetřujícího soudce u přestupkového soudu. Tehdy prý jim posílali mnoho krádeží peněženek, Obyčejně prý přišla nějaká kuchařka nebo paní, které na trhu vzali z kabelky peněženku. Tu prý se jí vždycky napřed ptali, měla-li kabelku zavřenou, a řekla-li, že neví, pomáhali jí, že přece nechodí s otevřenou kabelkou po Praze, a řekla-li pak, že měla zavřenou, poslali celý případ k trestnímu soudu.

Mincovnu pražskou hodlal znovuzřídit na základě prvního zákona, jak on říkal „Lex Rašín“. Právně prý jako regál českého státu nepřestala existovat, pouze její činnosti byla dočasně přenesena do Vídně. Pražskou mincovnu zamýšlel původně umístit v její staré budově, prý by se přesklil jeden dvůr a že by tím vznikl velký sál k umístění strojů.  Ptal se mne, nepůsobí-li stroje razicí velký hluk. Odvětil jsem, že hluk těchto strojů není tak velký, ale moderní válcovna že otřásá základy budov. Později rozhodl se zříditi budovu novou, moderní. A sice tak, že by to v podstatě bylo vysokou pevnou zdí ohrazené místo s jediným vchodem. Na venek k této zdi byly b přistavěny kanceláře, místnosti archivu a musea s monumentálně řešenou kamennou fasádou, neměnitelnou. A vnitřek za touto zdí by ponechal inženýrům, aby ze železných konstrukcí a skla zařídili si to po svém, protože technika mincovní se časem mění a není-li na to pamatováno, je nutno po čase celou budovu rozvrtat. A mincovny (byla zrušena za Fr. Josefa r. 1857), že by je žádali zpět aspoň pro museum. Na jeho přání zeptal jsem se na to dra Fialy, který sdělil, že poslední stroj z pražské mincovny byl rozbit a do starého železa prodán v devadesátých letech. O válce a našem 28. Říjnu často jsme hovořili. Vypravoval, že prodloužení války zavinil vlastně Čech ministr Trnka. Když rakouského vojsko po své porážce v r. 1914 ustoupilo ke Krakovu, bylo v plánu generálního štábu ustoupit až na            Českomoravskou vysočinu a zatopit ostravské doly. Trnka prý došel k císaři a tento záměr zmařil. Kdyby to byli udělali, jistě prý by nemohli pak použít tohoto uhlí pro železárny a tím válku prodloužit. Co o 28. říjnu jsme hovořili, je celkem již známo. Ukazoval mi první listinu republiky, svůj rukopis prvního zákona, „lex Rašín“, jak žertem říkával. O 28. Říjnu prý se nejvíce báli dragounům v Brandýse a maďarského pluku na Hradčanech. Těm prý však dr. Scheiner namluvil, že je v Uhrách také revoluce, aby jeli domů. Prý pojedou, ale se zbraněmi. Svoleno, ale v Břeclavě přece je odzbrojili.

Tak hovořívali jsme ještě o všelijakých věcech, o houbách, o lyžaření, o umění, při čemž nepokrytě projevoval, že není ctitelem moderních směrů. Např. jsem měl hojně možnosti studovat změny v tváři Rašínově, která při povrchním pozorování se zdála tak klidná. A zatím to v ní jen hrálo, jako je to u sangviniků a choleriků. Někdy měl jsem i příležitost vidět dra Rašína ve svém živlu, když přišel p. dr. Žáček na poradu s nějakým sporem, třebas, že jakýsi Maďar žádal zastoupení v procesu pro nekolkování, nevím už jestli peněz nebo cenných papírů. Jak dopadl, laskavý čtenář si domyslí.

13. dubna 1922 mi seděl dr. Rašín naposledy (po 23.) a modelování jsem ukončil po komisi všech členů rodiny. „Ať ten můj medalion neprodáváte nikomu lacino“ Rašín je vzácná osoba,“ řekl mi, když jsem svou práci ukládal.

Druhý den odpoledne na Velký pátek odléval jsem v kuchyni u Rašínů na dokončený medalion sádrovou formu. K této nezvyklé podívané seběhla se celá domácnosti, přišel i dr. Rašín sám s inž. Novákem, s nímž pře tím v salonku konferoval. Když jsem nalil sádru a čekal, až zatvrdne, řekl mi dr. Řašín:  „Poslyšte, na podzim se bude razit dukát, budete na něj dělat model; přemýšlejte co na něj dát!“ Řekl jsem mu na to: „Pane ministře, s dukátem je to vlastně jednoduchá věc. Je to mince, která již mnoho staletí se u nás razila a býval na něm obyčejně sv. Václav. Musí na ni přijít opět nějaký dux (od toho má své jméno buď skutečný, v našem případě p. president, anebo vůdce ideální, vůdce blanických rytířů sv. Václav, který tam býval. A na rub státní znak.“ Pan ing. Novák na to prohodil k dru Rašínovi: „Tak vidíte, máte po starosti.“ Dr. Rašín dodal „Přemýšlejte ještě o tom, a až budete něco mít, přijďte.“ Tehdy vlastně bylo v mysli dra Rašína pevně rozhodnuto o vzhledu dukátu. Byv takto vyzván, pustil jsem se do svěřeného úkolu, jenž mi nebyl novým. Mělť jsem sv. Václava i na první soutěži na mince a na medaili karlínské. Dne 17. Května sešel jsem se náhodou s drem Rašínem u min. předsedy Švehly, jehož jsem tehdy modeloval. Ptal se mne: „Co dělá dukát? Přemýšlíte o něm?“ Řekl jsem: „Ano, právě se k vám chystám.“ Smluvili jsme schůzku a 24. Května jsem ho navštívil. Myšlenka, udělat dukát se sv. Václavem, se mu líbila, předložil jsem mu některé české denáry i jejich vyobrazení, na nichž bylo na první pohled zřejmo, že svatováclavská tradice na mincích jest bezmála tisíciletá. Rozhodl se definitivně pro sv. Václava.  Byla nyní otázka, jak ho pojmout, zda ve funkci politické jako knížete v majestátu s čapkou knížecí a bohatým pláštěm, anebo jako vojevůdce bojovníka, jak býval zobrazován skoro vždy na denárech českých. Rozhodl se pro vojevůdce. Je prý dnes všeobecně ctěn jako národní hrdina, vůdce blanických rytířů, a tím prý i odpadnou všechny námitky proti němu. Tím byla dána jasná direktiva dalšímu mému studiu.

Dne 27. Června byl jsem u dra Rašína opět. Tentokráte s problémem lva. Přinesl jsem mu na ukázku celou řadu starých českých mincí, na nichž bylo vidět vývoj a zároveň úpadek českého lva, jenž jako by byl zrcadlem toho, jak se politicky našemu státu vedlo. Dr. Rašín zevrubně to prohlížel a rozhodl se pro živost a skok lva podle nejdávnější tradice, které jsem se měl nadále držet. O straně se sv. Václavem ptal se, jaký dát nápis. Shodli jsme se na tom, že nejlepší budou poslední slova svatováclavského chorálu „Nedej zahynouti nám i budoucím!“, který býval statní hymnou. Sv. Václav nejlepší že bude v celé postavě, protože tak vždycky na českých dukátech býval. Pak nastalo léto – prázdniny, a k dru Rašínovi jsem se dostal až 27. září. Přinesl jsem mu dvě kresby lva ve skoku. Je to v podstatě již ten, který je na definitivním modelu mého návrhu.

Byl s ním spokojen a řekl: tak lva bychom už měli, a což sv. Václav?“ Měl jsem s sebou denár knížete Václava II. (Fiala tab. XIX č. 2), na němž jest sv. Václav zobrazen v kroužkové košili s nákrčníkem vpředu otevřeným, s přilbou nánosníkovou a s velkým štítem na řemeni přes prsa zavěšeným. Dr. Rašín rozhodl, že při tomto odění zůstaneme, protože jest na něm zobrazena drátěná košile, nákrčník i přílba, které dodnes chovají ve svatovítském pokladě.

Dne 29. Října pozval mě min. dr. Rašín po svém mladším synu, abych ho po obědě navštívil. – Hovořili jsme o mé nové pamětní desce v Obecním domě v místnosti, kde vydán byl první zákon, a mimo jiné hlavně o dukátu, jakou posici dát sv. Václavu. Ministr Rašín usoudil, má-li být dukát vydán jako jubilejní k příštímu 28. říjnu, že to musí být vojevůdce útočný, jako duch našich předků, který se v národě probudil a který vedl 28. října starého českého lva do boje za osvobození. A vyzval mě, abych v tomto směru našel vhodnou posici. Hovořili jsme i o typu písma. Dne 26. Listopadu byl jsem pozván k dru Rašínovi opět. Četl mi koncept zákona, má-li se užít slova kníže nebo vévoda a přívlastek svatý a má-li v opisu stát i budoucím či ni budoucím. Ukazoval jsem mu skizzy různých pós sv. Václava, rozhodl se pro postoj sv. Václava, jak se chystá vykročit. Sdělil jsem mu, že požádám biskupa Podlahu, aby mi dovolil podle těch skizz ofotografovat svatováclavské brnění a co vůbec soudí o tom kostymování. Do zbroje že oblečeme vojáka a aspoň se podíváme, jak to vypadá ve skutečnosti. Schvaloval to. Ještě týž den napsal jsem dru Podlahovi. Po jeho souhlasu požádal jsem min. radu Havla v tělovýchovném oddělení min. Národní obrany a on mi doporučil rotmistra Pecháčka, známého sokolského borce. Při oblékání pomáhal i malíř Štapfer, který z Národního divadla přinesl scházející části výzbroje. Mezitím měl dr. Rašín svou známou řeč v Pardubicích. K fotografování vojáka ve svatováclavské zbroji došlo 14. prosince brzo po poledni vzhledem k světu. Byli přítomni pánové z ministerstva financí a přijel i dr. Rašín s drem V. Pospíšilem. V bytě biskupa Podlahy oblékli jsme Pecháčka ve starodávnou zbroj za přítomnosti dra Rašína, který zvláště svatováclavský meč bedlivě prohlížel. Vytáhl jej z pochvy a máchl jím ve vzduchu. K vůli světlu vyšli jsme do kamenické hutě za sv. Vítem, kde jsem Pecháčka stavěl do připravených pós, které jsem dru Rašínovi při poslední návštěvě ukazoval. Fotograf Brunner-Dvořák bral snímky. Asi po třetím snímku přistoupil ke mně min. dr. Rašín zezadu: „Musím do sněmovny, tak jen mi to dobře udělejte.“ A odjel s drem Pospíšilem. Fotografoval jsem ještě 6 snímků a nakonec všichni jsme se fotografovali s modelem. Škoda, že nevzali jsme ten snímek hned s min. Rašínem. Dne 19. prosince navštívil jsem p. min. Rašína v bytě před jeho odjezdem do ministerstva. Mluvil jsem s ním krátce. Ukázal jsem mu hotové kopie, přehlédl je a ukázal prstem na jednu: „Zůstaneme při téhle. Dělejte model.“ To bylo posledně, co jsem ho viděl. Přišly vánoce, o nichž p. min. Rašín odejel do Krkonoš.

Pak přišel pátý leden 1923, který na ráz všechno přerušil a zničil.

Dobová literatura:

…značky jsou určité značky českých mincmistrů a jen tolary, na kterých schází lev pod poprsím krále, byly asi raženy pro Albrechta (1580, 1585, 1587).

Albrecht sám dodával razidla na tolary, která se ryjeckou prací liší zřejmě od ražeb s českým lvem. Nejnápadnější jsou ovšem tolary se značkou psí hlava“ a je tato značka mohla by se Albrechtovi připsati.

Dr. Katz poukazuje ku svým vývodům o mincovně Budějovické (viz Věs mník str. 213) a trvá na svém názoru, že značka „psí hlava“ jest značkou mincovny Budějovické za mincmistra Mattighofera.

Pan stav. Vávra jest toho mínění, že razidla tolarů 1580, 1585 a 1587 zhotovena byla v Prze tímtéž rytcem (Scholzem), který ryl razidla pro malé groše z těchže let, u nichž použito stejných písmen a charakteristického křížku na začátku opisu.

Debatní večer 21. září 1923. Přít. 15 čl. Jednatel sděluje, že se informoval v ministerstvu financí o způsobu, jakým dukáty přidělovány budou, ale bylo mu řečeno, že dosud o tom jednáno nebylo.

Přednáší p. předseda o žetonech Pavla Sixta Trautsona hraběte z Falkenštejna a po vylíčení života tohoto dvořana předkládá vzácné tyto ražby v několika různostech z let 1589, 1591 a 1600.

Rozpředena pak debata o výstavě a p. předseda sděluje, jaké kroky učinil ve prospěch této věci.

Členská schůze 5. října 1923. Přítomno 23 členů. Přednáší p. r. Fiala o Baltazaru Zwirnerovi, mincmistru olomouckém. Dle sebraných dat archivních jest patrno, že Zwirner z počátku osoba vážená, později nekalými praktikami svou reputaci tak si pokazil, že byl soudně stíhán a vězněn a r. 1626 vypovězen. Když se zmocnil Mansfeld města Opavy, zařídil si tam Zwirner mincovnu a padělal mince s rázem císařským a letopočtem 1623. Pak uprchl do Dánska, kde se stal mincmistrem.

Pan Vávra vyslovuje domněnku, že Zwirner razil také v Brně r. 1624, jelikož známy jsou groše nesoucí značku B v líci a BZ na rubu.

Jednatel upozorňuje na rozetku zvláštního tvaru, jakou na ražbách olomouckých vidíme nad hlavou Ferdinanda II. (Čer. a S : 530) a jakou nalézáme i na ražbách beze značky (Čer. a S : 527 a 528), což by přidělení takových ražeb do Olomouce za mincování Zwirnerova potvrzovalo.

Jednatel referuje o exposici kremnické mincovny na pražském veletrhu, kde byly vystaveny nejen medaile dosud ražené, nýbrž vystaven i postup práce při výrobě moderní medaile.

O způsobu, jakým přidělovány budou dukáty dle vyhlášky uveřejněné v denních listech, rozpředena čilá debata a vzato s povděkem na vědomí, že správní výbor dopsal ministerstvu financí, aby při stejné nabídce vat byl zřetel na naše členy a aby do komise pro příděl dukátů pozván byl delegát NSČ (nestalo se tak).

Debatní večer 19. října 1923. Přítomni 32 členové. Předsedá p. r. Fiala.

Přednáší p. uč. Mareš o českých dvacetníkách, které zavedeny byly za Marie Terezie a r. 1754 po prvé v pražské mincovně byly raženy na základě mincovní smlouvy ze dne 21. září 1753 s Bavorskem.

Nový druh penízů po 20 a 10 krejcarech brzy nabyl obliby a ražen byl po celou dobu smlouvy či konvence až od r. 1857, kdy mincovna pražská byla zrušena. Za Marie Terezie raženo též s podobou císaře Františka, po jeho smrti pak dále s letopočtem 1765 ještě po 3 roky, které vyznačeny písmeny A, B, C, umístěnými pod hlavou císaře.

Po prohlídce sbírky těchto ražeb předkládá jednatel řadu dvacetníků a desetníků z mincovny kremnické, kde započato s ražbou těchto konvenčních mincí teprve r. 1755.

Také zde raženo po smrti Františka I. dále až do r. 1780, takže známe řadu písmen od A až do P, které přidávány ku značce mincovny B tedy BA, BB, BC, BD atd. Desetníky známe jen s BA a BB, takže raženy s podobou Františka I jen do r. 1767.

K ražbám Františka Lotrinského budiž připomenuto, že to byly ražby pro císaře římského jak tomu opis na nich svědčí: Franciscus Dei Graciae, Romanorum Imperator Sempar Augustut Germaniae Ierosolymae Rex, Lotharingiae, Barri, Mangus Hetruriae Dux.

Ani titul krále českého ani uherského na nich není, neboť František lotrinský zde ani tam králem nebyl.

Sochař p. Šejnost přejkládá odražky svého návrhu na dukát svatováclavský, jehož redukce provedena byla v pařížské mincovně.

Odražky označeny jsou slovem ESSAI. (zkouška, vzor) a umělec věnoval jeden kus ve prospěch našeho fondu výstavního, začež mu p. předsedou vzdán byl vřelý dík.

Členská schůze 2. listop. 1920. Přítomno 21 členů. Předsedá p. řid. Pilát. Přednáší p. Dr. Katz o krejcarech z českých mincoven (otisknuto ve „Věstníku“).

Pan řid. Pilát předkládá jubilejní dukát č. 700 jemu přidělený a dvoudukát pamětní 1923. V debatě nastalé poukázáno na které vady nové této mince, tak na obvodek kolem znaku a poprsí, který jest vytčen přerušovanými výseky kruhu, které působí neklidně a rušivě na vzhled nové mince.

Jednatel zmiňuje se pak krátce o postupu zákonných a ministerských nařízení, ražby dukátů se týkajících (viz též Věstník str. 222). Velikost dvoudukátů určena nařízením ze dne 18. října 1923. Připomíná, že ministerstvo financí před početím s ražbou dukátů resp. dvoudukátů, považovalo za nutné vyžádati si druhé dobrozdání numismatů a to o některých určitých otázkách i pozvalo k poradě několik numismatů. Předmět porady i její výsledek uveden v protokolu, který zní:

Z á p i s:

o poradě, konané dne 11. Července 1923 v ministerstvu financí za předsednictví pana ministra financí.

Přítomni pánové: K. Chaura, starožitník v Praze, Dr. Katz, poštovní rada v Praze, Dr. Skalský, správce numismatického oddělení Národního Musea v Praze, A. Plundr, kustos musea v Pardubicích.

Sbírka zákonů