Historie mincí a medailí

Historie peněz je pestrá, dlouhá a sahá až do doby kamenné. Už tehdy existovala směna. Platilo se šperky, oblečením, ale také tkaninami, dobytkem a kovy.

Stříbro jako platidlo

Byla to Mezopotámie, kde se před dvěma a půl tisíci lety začalo používat stříbro ve tvaru kroužků a spirál jako peníze. Dostupné množství stříbra bylo konstantní, a proto zůstávala stálá i jeho hodnota, což byla ideální podmínka pro funkci platidla. Jednotkou byl šekel - asi 8,5 gramu stříbra. Například cena otroka se pohybovala od deseti do dvaceti šekelů stříbra. Za šekel se dalo koupit dvě stě litrů oleje.

V sedmdesátých letech minulého století zkoumali vědci přibližně sto kusů stříbrných spirál a kroužků. Některé byly silné jako péra v pohovkách, jiné byly křehké z tenkého stříbrného drátku. Podle starověkých záznamů se váha stříbrných spirál a kroužků pohybovala od jednoho do šedesáti šekelů. Byly to v podstatě předchůdci mincí. Prostí lidé tento druh platidla nepoužívali, protože pro ně stříbrné spirálky a kroužky měly příliš vysokou hodnotu. Platili spíše kousky cínu, mědi, olova a obilím. Obilí bylo jako drobné platidlo, podobně jako později bronzové mince.

První mince

První mince byly vyraženy v letech 640 až 630 př. n. l. v Lýdii (dnes Turecko). Byly to kotoučky jantarové barvy, dané velikosti a váhy z přírodní slitiny ryzího zlata a stříbra (poměr 4:1) zvané elektrum. Poprvé byly tyto mince objeveny na počátku minulého století v chrámu bohyně Artemidy v Efesu. Byly precizně provedené, se znakem velkých zvířat, o čemž se předpokládá, že to byly pečetní znaky vlivných Lýdijců.

V roce 550 př. n. l. původní lýdské mince vystřídala ražba z čistého zlata a stříbra místo ze slitiny elektrum. Lýdské mince měly různé hodnoty, a proto byly použitelné pro všechny společenské skupiny.

Lýdii následovaly i řecké státy. Během několika desetiletí se zde začaly razit krásné mince různých hodnot. Bylo to mezi lety 575 až 570 př. n. l. Na výrobu mincí se zde používalo stříbro z dolů Laurion, asi čtyřicet kilometrů jižně od Athén.

V období vlády Filipa II. Makedonského, sjednotitele Řecka a Makedonie, bylo poprvé využito mincí k propagaci panovníka. Na zlatém statéru (hmotnost 14,5 gramu) byl vyobrazen Filipův triumf v závodě dvoukolových vozů na olympijských hrách v roce 356 př. n. l.

V období 5. - 3. století př. n. l. prošel vývoj mincovnictví v Řecku výrazným technickým a uměleckým pokrokem. Se vznikem Římské říše se nejdříve začaly jako mince používat velké odlité kusy surové mědi, které ovšem byly pro používání nepraktické, i přesto, že byly doplněny řadou menších dílů. Z těchto důvodů se někdy okolo roku 211 př. n. l. přešlo na ražbu stříbra. Tyto stříbrné mince se nazývaly denarius (podle poměru, který měly k původním římským měděným ražbám a to asi 1:10 (denna = deset). Od poloviny 1. století př. n. l. se začaly v Římě razit i zlaté mince - aureus (1/60 zlaté římské libry, 5,46 g) a od roku 309 za Constantina I. - solidus (1/72 zlaté římské libry, 4,55 g). Ražba římských denárů byla ukončena zhruba na konci první čtvrtiny 4. století, později se ale objevuje znovu jako nominál ražený v karolinské Evropě během 8. a 9. století. Zlatý solidus výrazně ovlivnil raně středověký měnový systém Evropy.

Mince v českých zemích

Ještě před zavedením prvních mincí na českém území se jako platidla používaly železné hřivny či látkové šátečky (písemně doloženo pro 10. století). První česká ražba byla zavedena až za vlády Přemyslovců (knížete Boleslava II. v druhé polovině 10. století). Tyto mince se nazývaly denáry a byly raženy z ryzího stříbra. První ražené denáry zdobily jen velmi jednoduché motivy. Na jedné straně bylo jméno vládnoucího panovníka a jméno mincovny, na druhé jednoduché obrazce (meč, ruka apod.). Velkou pozornost upoutal tzv. denár sv. Václava (některými odborníky považován za první českou ražbu, jinými je datován až do 11. století).

Někdy od 11. století se do měnového systému začalo zavádět tzv. obnovování mincí. Účelem bylo stáhnout z oběhu kvalitní stříbrné mince a vydat mince nové s nižším obsahem stříbra či menších rozměrů, místo stříbra se do těchto nových ražeb přidávala měď. Tímto procesem, jehož cílem bylo zvýšit bohatství panovníka, se do oběhu dostávaly mince nižší ryzosti.

Mnohem propracovanější denáry se začaly razit až od počátku 12. století, kdy je panovník vyobrazen vydařenějším způsobem, a na mincích se objevují různé křesťanské motivy. Na počátku 13. století bylo velké množství denárů znehodnoceno „obnovováním“, kde obsah stříbra klesl na méně než 10 % kovu mince a tak vznikla potřeba zavedení nových mincí. Proto se začaly razit tzv. brakteáty. Toto byly velice jednoduché mince bez motivu, ražené z tenkého stříbrného plechu a měly knoflíkovitý tvar, který vznikl úderem razidla. Jedním úderem mohlo být vyraženo více kusů najednou. Tyto nové mince se ale brzy začaly olamovat a při placení se spíše vážily, než počítaly.

V roce 1300 nastává v ražbě mincí v českých zemích obrovská změna. K tomuto rozvoji českého mincovnictví přispěly objevy nalezišť stříbra na Kutnohorsku. Nové mince, které se razily, se nazývaly pražskými groši (grossus = těžký), protože byly mnohem větší a těžší než dosavadní denáry a jejich ražba trvala až do roku 1547, kdy je nahradila tolarová měna. Tyto groše měly mít stálou hmotnost a ryzost a jako jejich menší díly se razily tzv. parvi (díly), kterých bylo do groše potřeba 12. Pražské groše byly velmi uznávanou měnou, která se používala k placení i v okolních zemích. V průběhu rušného historického vývoje docházelo k narušování peněžního oběhu a v dobách, kdy situace byla nestabilní (husitské války), obíhaly v českých zemích i cizí ražby, nejčastěji rakouské, bavorské či míšeňské. U některých cizích ražeb vznikaly dokonce směnné poměry, např. za 1 pražský groš byly 2 míšeňské groše. Koncem 14. století byl u nás velký nedostatek drobných mincí a proto se zavedl Peníz. Do groše jich bylo 7 a Peníz se dále dělil na haléře, jichž bylo do jednoho Penízu dva kusy. Název haléř vznikl podle německé mincovny v Hallu. Za husitských válek opět nastal nedostatek oběživa, a proto se začaly razit tzv. flútky, které již nebyly ze stříbra, ale pouze z mědi. Nedostatek a jednoduchost mincí, velmi sváděla k falsifikaci. Jednoduché motivy byly snadno napodobitelné a používalo se běžných kovů, které se stříbřily.

Po nástupu Habsburků na trůn vznikla snaha sjednotit měnový systém zavedením tolarové měny, což se v počátcích nedařilo. V Čechách v této době totiž obíhaly původní mince, které měly sice stanovené přepočítávací poměry, ale pro běžné užívání jich bylo příliš mnoho (pro příklad zlatník se dělil na 60 krejcarů, tolar na 30 bílých grošů, groš na 2 malé groše nebo 7 bílých penízů nebo 14 malých penízů, bílý groš na 3 krejcary apod.). Takovýto složitý měnový systém byl velice nepřehledný, k čemuž přispívalo např. i to, zda se počítalo v pražských groších anebo v polovičních míšeňských.

Vývoj českého mincovnictví a vznik jáchymovského tolaru velice ovlivnily soudobé ražby brabantské, tyrolské a saské. Za úplně první předchůdce tolaru jsou považovány brabantské stříbrné mince Marie a Maxmiliána z druhé poloviny sedmdesátých let 16. století.

První saskou náhradou za grošový systém se stala ražba schreckenberského groše. Schreckenberský groš byl v roce 1498 ražen v saském městě Schreckenberg. Na tomto groši byl vyobrazen anděl, proto se nazýval andělský. Jeho váha se pohybovala kolem 4,49 g. Značně oblíben byl ihned po svém vzniku i mimo Sasko. Později vzniká ražba zlatníkového groše - guldengroschen. Ten byl zaveden lipským mincovním řádem roku 1500 a stal se hlavní jednotkou saského peněžního systému. Podobně jako jeho předchůdce se začal záhy šířit i za hranice Saska, kde se stal velmi oblíbeným. V roce 1505 a 1518 byla proto snížena jeho jakost. K nejvýznamnějším těžebním centrům na přelomu 15. a 16. století patřily Schneeberg, Annaberg a Marienberg na saské straně Krušných hor, které ale později svým významem předčil Jáchymov na české straně.

Někteří badatelé uvádějí mezi první předchůdce tolaru i české tzv. tlusté pražské groše. Běžně se má za to, že tlusté pražské groše mají charakter spíše medailí, kterými král obdaroval vzácnou návštěvu českého královského dvora, nebo je rozdával při svých návštěvách v cizině.

Tlusté pražské groše byly za vlády Vladislava II. v kutnohorské mincovně raženy pravidelně. Počínaje rokem 1473 nastává nepřetržitá ražba tlustých grošů až do devadesátých let 15. století, kdy byla obnovena ražba českého dukátu. Tehdy se stává ražba tlustých grošů znovu jen příležitostní, až zaniká počátkem 16. století, kdy vznikl jáchymovský tolar.

Tolarové období

Pro ražbu těžké stříbrné mince v Jáchymově se rozhodli hrabata Šlikové proto, aby využili rudného bohatství nalezišť objevených na panství, které měli v zástavě od České koruny. Jejich tolary byly raženy ve statisícových emisích a byly určeny pro lipské výroční trhy. Do roku 1528 se odhaduje produkce Šlikovské mincovny kolem 3 milionů tolarů! Hlavním motivem Šlikovských tolarů byl český lev na líci a postava sv. Jáchyma na rubu.

Od chvíle, kdy se českého trůnu v roce 1526 ujal Ferdinand I. Habsburský, začal i v zemích Koruny české uplatňovat svoji tvrdou finanční politiku. Cílem bylo sjednotit všechny mincovny krále a sjednotit vydávané mince. Ferdinand začal v jáchymovské mincovně, která v roce 1528 patřila pod správu tehdy nově zřízené královské komory. Šlikové si však ještě nějaký čas podrželi vliv na její chod, který definitivně ztratili v roce 1545.

Dále chtěl sjednotit měnu v zemích pod Ferdinandovou vládou. Nejdříve k tomu došlo v alpských zemích, kde uplatnění rakouského mincovního řádu z roku 1524 zavedlo guldiner - zlatník o průměrné hmotnosti 28,82 g a jakosti 0,895. V Čechách to bylo prozatím znemožněno tradicí vydávání pražského groše.

Jáchymovská mincovna jako jediná produkovala obrovské množství tolarových mincí. Mincovna v Praze začala s ražbou až v roce 1539 a její tolarová produkce byla malá. Kutnohorská mincovna se dlouho bránila ražení tolaru, ale v roce 1543 byla nucena ustoupit nátlaku. Královská mincovna v Kutné Hoře emituje většinu drobných mincí - tradiční pražské groše, bílé a černé peníze.

Přepočítávací tabulka nominálové struktury po sjednocení tolarového systému ve všech zemských mincovnách

Nominál	Hmotnost [g]	Jakost	Relace k tolaru	Poznámka
dukát	3,55	0,989	-
2 tolar	59,49	0,930	0,5	ražen pouze v Jáchymově
tolar	28,93	0,895	1
1/2 tolar	14,22	0,895	2
1/4 tolar	7,04	0,895	4
pražský groš	2,845	0,418	24	po roce 1547 nebyl ražen
lehký pražský groš	2,005	0,422	30	ražen pouze v roce 1547
nový groš	2,82	0,437	24	naposledy ražen 1529
bílý peníz	0,384	0,312	210
malý peníz	0,345	0,172	420

Současně s decentralizací české mincovní výroby vznikly mincmistrovské značky na mincích. Mincmistr tím přebíral odpovědnost za správnou váhu, ryzost i vnější podobu mince.

V roce 1559 byl uveden do mincovnictví zlatník v hodnotě 60 krejcarů dle reformy z roku 1524. Vládní mincovny dle augsburského mincovního řádu, který v českých zemích vešel v platnost v roce 1561, začaly razit lehký tolar: zlatník o 60 krejcarech a jeho díly: 30, 10, 2 a 1 krejcary. Vzhled a motiv Ferdinandových tolarových mincí se stává vzorem pro ražbu následujících téměř čtyř století. Líc tolarů zpravidla nese poprsí krále a opisy vyjadřují jeho jméno a tituly. Ferdinandovy mince předvádějí panovníka ve zbroji s královskou korunou na hlavě, žezlem v pravé a říšským jablkem v levé ruce. Právě v říšském jablku lze později spatřit jediný vnější rozdíl mezi tolarem a zlatníkem.

Čtyřicátá léta 16. století byly počátkem ražení tolaru i v jiných zemích Koruny české. V Kladsku Jan z Pernštejna (kladským hrabětem byl v letech 1537 - 1548) vydává v letech 1540 až 1544 tolarové mince s rodovým znakem zubří hlavy s houžví v nozdrách. Ferdinand I. vydává v té době ve slezské Vratislavi tolary a půltolary. Později od roku 1581 razili ve slezských Rychlebech Vilém (1552 - 1592) a Petr Vok (1592 - 1611) dukáty, jejich násobky a tolary.

Zlatníkový systém v Čechách neměl dlouhého trvání. Nechuť obyvatel k přepočítávání na „německé krejcary“ byl tak silný, že nástupce Ferdinanda I. král Maxmilián II. (1564 - 1576) byl v roce 1573 stavy přesvědčen k návratu k tolarovému systému. Hlavní mincovní jednotkou se znovu stal tolar. Ten pak razily všechny královské mincovny – jáchymovská, pražská, kutnohorská, i českobudějovická. Do tohoto peněžního systému se také vrátila grošová mince v podobě bílého groše a malého groše. Na líci malého groše je stejně jako na líci groše bílého český lev.

Období vlády Rudolfa II. (1576 - 1612), přineslo mnoho změn v mincovním vývoji zemí Koruny české. Osmdesátá léta 16. století byla počátkem pro časté emise zlatých dukátových mincí. Razily se jak tradiční dukáty o váze 3,5 g a jakosti 0,986, tak i jejich deseti, pěti, čtyř, tří a dvojnásobky. Nezvyklý rozvoj zlaté ražby v pražské mincovně umožnily také dodávky kovů od soukromých osob, jako byl například norimberský kupec Bartoloměj Albrecht, za něhož vyšlo z pražské mincovny více než 1 000 000 dukátů.

V roce 1608 započala historie soukromého mincovnictví olomouckých biskupů a arcibiskupů. Biskup a kardinál František z Dietrichsteina (1599 - 1636) se tehdy obrátil na císaře Rudolfa II. se žádostí o obnovení středověkého mincovního privilegia. Žádost byla akceptována a v roce 1613 vyšly z kroměřížské mincovny první mince. Tato kroměřížská mincovna se v následujících zhruba 150 letech významně podílela na emisích zemského oběživa a její působení se stalo nejvýznamnějším, co se týká ražby církevních institucí ve střední Evropě.

Za období vlády Rudolfa II. vychází z českých mincoven tolary 3 císařů. Tyto tolarové mince byly vydávány jako pamětní císařů Maxmiliana I., Karla V. a Ferdinanda I. a nesou portréty všech tří významných Habsburků i jejich jména.

Za vlády Matyáše II. se krátce navrací české dukáty. Příchod Matyáše na český trůn přinesl i první české korunovační mince. Byly to ražené žetony ze stříbra, které byly během korunovačního průvodu rozhazovány mezi přihlížející lid. S nimi se razily i korunovační mince ze stříbra a ze zlata, které byly použity jako pozornost pro významné hosty. Tato tradice přetrvala až do poslední pražské korunovace v roce 1836.

Dukáty Karla IV. se ve srovnání s jinými evropskými dukáty razily v malém množství, protože přírodní zdroje zlata jílovských a kašperských dolů byly velmi omezené. Proto jsou tyto české mince dnes velmi vzácné. Na lícní straně dukátu je vyobrazení českého krále a římského císaře Karla IV. s korunovačními klenoty. Dukáty, ražené z téměř čistého zlata, sloužily jako platidlo většinou jen v mezinárodním obchodě. I přesto, že Čechy obrovsky hospodářsky a politicky vzkvétaly, kvalita pražského groše upadala. Na sklonku vlády Karla IV. byl obsah stříbra v groši pouhých 75 %, přičemž první pražské groše obsahovaly asi 93 % stříbra (roku 1300).

Tolar Marie Terezie

Za vlády Marie Terezie byl ražen stříbrný Rakousko-uherský tolar, který se používal jako platidlo v mnoha zemích světa.

Tolaru Marie Terezie, který získal oblibu pro svůj velmi povedený portrét, se v 19. století říkalo Levantský tolar a byl se španělským pesem platidlem uznávaným v obchodu. Byl široce používán v celé Evropě, v dnešním Turecku, na Arabském poloostrově, ve velké části Afriky a například v arabských zemích byl pro obchodníky jedinou mincí, které věřili. K rozšíření tolaru po celém světě přispěl především obchod s kávou. V Etiopii byl v oběhu od konce 18. století a byl oficiálním platidlem do roku 1936, kdy byla obsazena Itálií. Tolar Marie Terezie byl dál ražen např. v Římě a Londýně (do roku 1961) a dokonce v Bombaji.

Během prvních let vlády Františka Josefa I. se ještě razily mince s podobou jeho předchůdce císaře Ferdinanda V. Měděné krejcary, 1/2 a 1/4 krejcary se razily s letopočtem 1816. První mincí s podobou Františka Josefa I. byl konvenční dvacetník s hlavou F. J. I. zleva a letopočtem 1852, ražený v mincovnách Vídeň a Praha. Tolary a zlatníky s letopočtem 1848 až 1851 jsou z pozdější ražby až z roku 1852.

Ražba mincí za vlády Františka Josefa I. byla prováděna v několika mincovnách, které byly postupně zrušeny (Nagybánya, Praha, Kraiburg)  nebo ztraceny válečnými konflikty (Milán, Benátky). Nakonec zůstaly pouze dvě mincovny: Vídeň a Kremnica. Měnový systém za vlády Františka Josefa I. byl několikrát změněn. Zpočátku to byla měna z doby vlády Marie Terezie, později do roku 1892 měna rakouská a poslední měna korunová, která zůstala až do rozpadu Rakousko-Uherské monarchie.

Československo 1918 – 1938

Na počátku vzniku samostatného Československa nebylo možné provést změnu platidel, a proto zůstávaly v oběhu mince a bankovky z předchozího období. V období od 3. do 19. března 1919 proběhlo  kolkování bankovek a zároveň zadržení 1/2 oběživa předloženého k tomuto účelu formou státního dluhu. V oběhu zůstaly drobné bankovky a jedno a dvoukorunové staré rakouské mince.

Důvody proč se ihned nezačaly razit nové mince, byly dva. Od r. 1856 zůstaly české země bez vlastní mincovny a mincovna Kremnická (území bývalých Uher) byla před převzetím 15. prosince 1918 rozkradena tak, že zůstala téměř pouze budova mincovny. Nové razící stroje dorazily až r. 1921 z důvodu poválečné situace v průmyslu. 19. ledna 1921 se v Kremnici poprvé začaly razit československé mince, přičemž se jednalo o zkušební sérii dvacetihaléřů a 2. června 1921 byla mincovna uvedena do běžného provozu.

Již od počátku vzniku republiky se vedla jednání o nové podobě mincí a názvu měny. Nakonec zvítězila koruna a porazila konkurenční „sokol“ (jichž byla dokonce vyražena ukázková série). Grafického provedení nové koruny ztvárnil Otakar Španiel.

Do oběhu se nové mince dostávaly postupně v tomto pořadí: 20, 50 haléře (1921), 10 h, koruna (1922), 2 h, 5 h (1923), pětikoruna (1923). V r. 1928 byla k 10. výročí vzniku republiky ražena stříbrná pamětní desetikoruna, jejíž oběžná podoba přišla v r. 1930. Nezvyklý 25 h spolu se stříbrnými 20 korunami doplnily oběživo v r. 1933.

Brzy po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie a vzniku Československé republiky se u nás začaly razit Prvorepublikové Svatováclavské dukáty. Byly to první zlaté mince Československa určené k obchodu a stejně jako medaile neměly stanovenou nominální hodnotu. Vydání svatováclavských dukátů bylo doprovázeno velkým zájmem veřejnosti a jednodukátů bylo v letech 1923 - 1939 prodáno 400 000. V letech 1929 - 1939 byla ražba rozšířena i o větší pěti a desetidukáty. Tyto ražby se staly žádanými po celém světě, a proto se svatováclavské dukáty začaly razit pro účely mezinárodního obchodu i v roce 1951 a dodnes jsou vysoce ceněny.

Historie medailí

Medaile velmi často doprovázejí politické, kulturní a společenské události. V Čechách se začali medailéři výrazněji projevovat na přelomu 19. a 20. století.

V souvislosti s historií medailí je důležitý pojem faleristika. Ten zavedl v roce 1937 československý voják, sběratel řádů a medailí Oldřich Pilc a je to věda, která se zabývá historickými řády, medailemi a odznaky, které byly udělovány za zásluhy v různých oborech lidské činnosti. Výraz faleristika má původ ve starořeckém slově phalera, které označuje kovové ozdoby na přilbách válečníků. Římané tento výraz převzali a používali jej pro vojenská vyznamenání.

První zmínky o medailích lze nalézt již v antice. V raném středověku se pak objevily jejich různé modifikace a počátky novodobé medaile patří italské renesanci 15. století. Od přelomu 15. a 16. století se objevuje a rozvíjí také medaile ražená, která umožňuje výrobu velkého množství kusů. Z Itálie se toto umění rozšířilo do Německa a tyto lité medaile ovlivnily i výrobu v Čechách. Od dvacátých let 16. století se ale medaile na našem území (v Jáchymově) vyráběly technikou ražby. Jáchymov se tímto stal světoznámým důlním a mincovním centrem tehdejší doby.

Od poloviny 17. století se začíná rozvíjet tzv. barokní medaile zobrazující panovníky a šlechtu, církevní hodnostáře, světce, biblické náměty atd. Ve druhé polovině 18. století se na medailích panovníků a šlechty objevují náměty barokního klasicismu. V roce 1915 byl na Akademii výtvarných umění založen medailérský obor, jehož prvním profesorem byl Stanislav Sucharda. Po první světové válce se projevuje zájem především o ražené medaile společensky významných témat, jako jsou dějinná a kulturní výročí, hospodářství, věda, technika atd. Po roce 1968 výroba medailí pokračovala pouze se změnou námětů reliéfů a účelu, pro který byly vydávány. Po vzoru SSSR byla zavedena řada vyznamenání za zásluhy, které dostávali významní členové strany (Řád socialismu, Řád práce atd.). Dnes jsou medaile opět využívány jak k připomenutí významných prvků společnosti, tak jako investiční záležitost, kdy o zhodnocení medaile rozhoduje především emitent, výrobce, materiál, náklad, námět a zpracování.

V České republice vznikla v roce 1990 Asociace umělců medailérů, která má za úkol zachovat toto umění pro společnost a udržovat jej na vysoké úrovni. Proto v České republice vznikly speciální školy, jako je např. Jablonecká medailérská škola.